Jdi na obsah Jdi na menu
 

Bítov, hrad

Hrad byl opěrným bodem Přemyslovců a vznikl podle nálezů v 8 - 9. století v blízkosti hradu Velkomoravské hradisko.  Prastará kulturní krajina kolem soutoku řek Dyje a Želetavky byla obývaná již od neolitu.  Hrad byl vystavěn na úzkém skalnatém ostrohu asi 70m nad hladinou říčky Želetavky, která ostroh obtéká. Pod hradem vzniklo městečko Bítovec, významná zastávka kupců a poutníků směřujících z Rakouska na Prahu. Správu přemyslovských hradů svěřil panovník knížeti Konrádu Otovi (1185). Později za Přemysla Otakara I. (1222) se Bítov stává centrem jednoho z moravských krajů – župy Bítovské (provincie Bethowiensis).
První písemná zmínka o Bítově k roku 1046. Souvislá pevnostní linie hradů chránících česko-rakouskou hranici se zde, na řece Dyji, ustálila na počátku 12. století. Je zajímavé, že podobný pevnostní val vznikl i na rakouské straně k jejich obraně před českými útoky (hrady Raabs, Pernegg, Walkenstein a další).
Po vymření Přemyslovců po meči (zavraždění Václava III. v Olomouci - 1306), se hned od roku 1307 dostává hrad jako léno do rukou staropanského rodu Lichtenburků pocházejících ze široce rozvětvené české rodiny pánů z Ronova. Za zakladatele rodu je označován Smil Světlický (12. stol.), budovatel rodového hradu Světlíku (Lichtenburka). Rod zbohatl zejména na těžbě stříbra u dnešního Havlíčkova Brodu. V roce 1278 získává Bítov Rajmund a stává se zakladatelem moravské větve Lichtenburků.   Za Rajmunda doznal hrad významné přestavby – centrum se přesouvá do vyšší části ostrohu, kde je zbudováno mohutné opevnění s dalšími třemi věžemi a novým obytným stavením. Je vystavěn i nový hradní kostel Nanebevzetí panny Marie na hradním nádvoří (1334).
Rajmundovi synové Smil a Čeněk se na hradě usadili natrvalo a začali se nazývat Bítovští z Lichtenburka. Bítov se tak stal na 250 let jednou z hlavních lichtenburských residencí. Lichtenburkové měli vždy silný hlas v české politice. Posledním mužským dědicem byl Jindřich z Lichtenburka. Zemřel 29. září 1572. Dědičkami se staly jeho sestry. Bítov byl v držení Ludmily, která jej r. 1576 prodala rakouskému šlechtici Wolfu Streinovi ze Švarcenavy (hejtmanovi znojemského hradu). Bítov prodal jako první z větších statků v roce 1612. Přišel i o milovaný zámek v Uherčicích.
Později se hrad dostává do rukou Jankovských z Vlašimi. Jankovští  se psali podle statku Jankov na Benešovsku. Jan I. Jankovský z Vlašimi se jako první usazuje na Moravě a r. 1405 o něm máme zmínku jako o členu zemského soudu. Bítovské panství koupil Fridrich Jankovský z Vlašimi, jeden z nejmocnějších moravských šlechticů v pobělohorské době, spolutvůrce moravské ústavy (1628).  Jeho syn Hynek (1635) - císařský rada a poradce císaře Ferdinanda III. píše na Bítově první česky psané Hypologické dílo Apotéku koňskou. Roku 1638 rozšiřuje hradní kostel a buduje hradní palác s arkádovým nádvořím a prochoditou věží. Zřizuje nový vstup do hradu a staví k němu vstupní most. Maximilán II. Janovský z Vlašimi (1689-1736), se ve Vídni spřízní s rody Ditrichštejnů a Daunů. Jako blízký přítel Josefa I. je povýšen do hraběcího stavu (1702).
Roku 1755 se hrad dostává do rukou synovce Maxmiliána Františka hraběte Dauna. Po Daunech dědí hrad Haugwitzové.
I Haugwitzové jsou starým, původně slovanským rodem, pocházejícím zřejmě z Míšně, přes statek Haugwitze v Lužici, jehož jméno převzali, pak přešli do Slezska. Užívali erbu s černou beraní hlavu na červeném štítu. Na Moravě se objevují již ve 14. století. V roce 1752 koupili hrabata Haugwitzové panství Náměšť nad Oslavou (od té doby sídlo rodu).
Od Haugwitzů koupil Bítov za tři miliony korun již r. 1906 Jan I. hrabě Zamojski z malopolského šlechtického rodu, působícího v Polsku, v Rusku i v Rakousku. Bítov si vybral na doporučení svých příbuzných Stadnických z blízkého Vranova. Zamojští se proslavili jako významní polští státníci i vojevůdci. Byli na Bítově jen 2 roky, po té hrad přechází na Františka knížete Radziwilla.
 
Zpracováno s použitím Hrady zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku, díl I., Jižní Morava, kolektiv autorů pod vedením univ. prof. dr. Ladislava Hosáka, DrSc., a dr. Metoděje Zemka, CSc., Nakl. Svoboda, Praha, 1981.
 
foto © t. kordač