Jdi na obsah Jdi na menu
 

střípky ze středověku

Čas ve středověku

Čas středověcí lidé chápali zcela jinak než dnes. I nejurozenější lidé se řídili časem tzv. zemědělského roku. Období zásadní důležitosti byla setba a sklizeň. I dvě hlavní účtovací doby – na sv. Jiří na jaře a na sv. Havla na podzim – určovaly běh života celé společnosti.
Většina dávek, splátek dluhů a zástav byla určována k těmto dvěma datům. Běžný člověk na venkově se vůbec nezabýval takovou věcí, jako je letopočet. Kdyby nebylo několika málo letopisců, převážně mnichů v klášterech, sídlech tehdejší vzdělanosti, v propasti věků by se ztrácely události, které se přihodily před padesáti lety. Pro člověka středověku zkrátka nehrál čas takovou roli, jako pro dnešní uspěchanou dobu. Denní čas určovalo slunce na obloze, v blízkosti větších sídel pak zvon na kostelních a klášterních věžích. Zcela přesně pak byla vymezena doba bohoslužeb a modliteb. Tak samozřejmá věc pro současného člověka jako hodinky nebo hodiny tehdy prakticky neexistovala. Jen výjimečně bohatí lidé, jako panovníci a nejbohatší šlechta takové přístroje měli, spíše však jako kuriozitu.
Sledovat přesnou rychlost ve světě koní a pěších pochodů mělo význam pouze v kategorii dnů a počtu ujetých mil. Z Kosmovy kroniky se například dovídáme, že kníže Břetislav dorazil z Prahy do německého Schweinfurtu (Svinibrodu, když si tam jel do místního kláštera pro Jitku; pozn. tk) na hodně otužilých koních za 7 dnů.
Jako velmi zajímavý se jeví ve středověku fenomén spěchu. Jako by do tehdejší společnosti nějak nezapadal. Nikdo nechvátal, pokud k tomu nebyl doveden opravdu závažnými okolnostmi. Časová tíseň byla spojena s něčím neobvyklým, čnějícím ze všednosti tehdejšího dne. Spěchat se nevyplácelo a pro urozeného člověka snad ani neslušelo (až v novověku si za své osobní heslo zvolil Vilém z Rožmberka slova Festina lente – Pospíchej pomalu. Jakoby již v jeho době vykazovala společnost znaky uspěchanosti a on se obracel svým heslem k historickému tradičnímu a jemu asi milejšímu pojetí času; pozn. tk). Zde je na místě vyzdvihnout výjimku z pravidla. Byl jím náš král Jan Lucemburský, otec Karla IV. České prostředí, do něhož tento král nikdy nezapadl, bylo jeho výpravami, během nichž dokázal cestu z Prahy do Paříže urazit za nevídaných 10 dní doslova fascinováno.
 
Přepis dle informační tabule na hradě Louzku v JČ. Zpracováno pravděpodobně občanským sdružením Hrady na Malši.

 

 

Antialkorán (celý titul zní Antialkorán, to jest mocní a nepřemožení důvodové toho, že Alkorán turecký z ďábla pošel, a to původem ariánů a vědomým proti Duchu svatému rouháním) je nábožensko polemický spis svobodného pána pana Václava Budovce z Budova blahé paměti. Křesťanského protestantského českého předbělohorského vzdělance a šlechtice (duchem i stavem). První verzi spisu dokončil Budovec roku 1593, tehdy ovšem text neprošel cenzurou, Budovcovi se pak podařilo vydat ho až roku 1614. Novodobou edici vydala roku 1989 Noemi Rejchrtová.
 budovcove-z-budova-web.jpg
Zásadní myšlenkou díla je nezbytnost bojovat proti Antikristu, předpověděnému v Bibli, jehož ztělesněním jsou podle Budovce muslimští Turci (tehdy jen oni ohrožovali Evropu; pozn. tk). Křesťané by měli zanechat svých vnitřních sporů (tj. sporů mezi katolicismem a reformačními směry) a měli by se sjednotit proti společnému nepříteli, který je ohrožuje. Islám podle Budovce vznikl pod vlivem ariánství a jeho autor, Mahomet (Mohamed; pozn. tk), byl rouhač, který sám nevěřil tomu, co hlásal. Muslimové vnějškově vypadají jako lidé zbožní, ale celé jejich náboženství spočívá toliko ve vnějších ceremoniích, jednotnost muslimů není dokladem pravosti víry, ale naopak důkazem lhostejnosti vůči vyznání a toho, že víra je jen předstíraná, neboť kdyby muslimům skutečně šlo o víru, tak by cítili potřebu o ní diskutovat (a logicky by měla své kritiky a varianty, jako je tomu u křešťanů). Spory mezi katolíky a reformátory jsou pak dokladem toho, že křesťané skutečně myslí své náboženství vážně. Korán je podle Václava Budovce snůškou tak otevřených lží, že je dokonce zakázáno jej překládat do srozumitelného jazyka, aby se věřící nedozvěděli, co se v něm píše. Tato představa pravděpodobně souvisí (dle Noemi Rejchrtové – vyd. 1989) s Budovcovým protestantismem, jehož podstatným rysem je princip sola scriptura, neboť autor zde islámu vyčítá, že se namísto svého posvátného textu řídí pozdějšími předpisy (to je ovšem pravdivé – následných předpisů má islám mnoho; pozn. tk). Nejvíce autor na islámu kritizuje skutečnost, že schvaluje tělesné rozkoše (které jsou dokonce součástí muslimského ráje, „kde všeliké rozkoše tělesné od jídla a pití, též i pěkný fraucimor jmíti budou“). Touto tolerancí k tělesným rozkoším svádí islám „jalové křesťany“, kteří tak často od pravé víry z pohodlnosti odpadají. Takoví odpadlíci jsou pak ve skutečnosti ateisty, neboť žádnému Bohu nevěří. Povinností pravého křesťana je proti muslimským (Turkům – oni v té době akutně ohrožovali střední Evropu) ze všech sil bojovat, a to jak materiálně, tak duchovně. A právě k tomuto duchovnímu boji chtěl Budovec svým Antialkoránem přispět.

Upraveno dle Wikipedie